"NAUčME DěTI VYTVářET SI ZDRAVé HRANICE", říKá PSYCHOLOG JAKUB SMETANA

Proč bychom měli jako rodiče umět nastavovat hranice, proč je to důležité?

Na začátku bych chtěl jen upozornit, že názorů psychologů je mnoho a já zde prezentuji svůj úhel pohledu. Jsem přesvědčen, že slabě nastavené hranice můžeme nejvýrazněji pozorovat ve vztazích, které jsou hodně nesymetrické. Také na nich se dá lépe schematicky poukázat na důležitost hranic a důsledky toho, když jsou nedostatečné. Ve výrazně nesymetrickém vztahu jeden vládne a určuje nekompromisně pravidla a vynucuje si svůj pohled na situaci jako jediný správný.

Můžete uvést nějaký příklad?

Pokud je rodič autoritativní, jeho děti budou mít v budoucnosti buď podobný mocenský přístup, nebo budou naopak nekriticky přizpůsobivé a budou se chtít za každou cenu zavděčit, aby předešly hněvu a odsouzení druhými. Tyto přizpůsobivé děti jsou pak zdánlivě vychované, ale zdravé hranice ve vztazích se tím rozhodně nenaučily. Jsou závislé na tom, co si o nich druzí myslí a mají nízkou sebehodnotu, protože jejich skutečné pocity a potřeby byly kritizovány a ony nikdy nemohly dosáhnout spokojenosti náročného rodiče.

Jak se nedostatek zdravých hranic v dětství může promítnout do chování v dospělosti?

Děti, které se nenaučily zdravým hranicím, mají tendenci hledat si v dospělosti partnery, kteří jsou podobně autoritativní a mocenští, a jsou jimi často využívány. Bojí se ve vztazích říkat o své potřeby a přisuzují větší hodnotu a důležitost potřebám druhého. Ve chvíli, kdy se stanou rodiči, se tyto rysy výrazně odrazí ve vztahu s dětmi. Když musí v něčem omezit dítě, které se na ně zlobí, necítí se v tom vůbec dobře a raději nechají situace volně běžet. Situace je mnohdy velmi vyčerpává, ale často trpí potichu a pro sebe. Jejich děti často vidí, že jejich přání jsou důležitější než potřeby druhých. Díky tomu nerozvíjejí empatii, získávají pocit nadřazenosti, chtějí druhé lidi řídit a jsou přesvědčené, že mají právo na obrovský osobní prostor, který je nedotknutelný – tomu pak odpovídá velká intenzita vzteku, kterou prožívají, když jsou jejich domnělá práva narušena. Tím, že nenarážejí na překážky, mají neadekvátně vysoké a iluzivní sebevědomí. Ve skutečnosti jsou pak tito lidé ale strašně nejistí a nedokáží vydržet frustraci a zátěž. Mohou být i nešťastní ve vztazích, protože neumějí navazovat rovnocenné vztahy. Podle mé zkušenosti se pak z nich častěji stávají egocentričtí rodiče, kteří nerespektují hranice dětí a může to jít generačně celé dokola. 

Celou situaci pro účel rozhovoru zjednodušuji, protože ne vždy lze najít tento vzorec tak výrazný. A existují samozřejmě i jiné strachy nebo výčitky, například kvůli rozvodu, kvůli kterým se dlouhodobě bojíme frustrovat a adekvátně zatěžovat děti, ale důsledky mohou být podobné. Nejistota rodiče nemusí být vždy ze zjevné autoritativní výchovy, někdy je založena na zkušenostech s rodiči, kteří měli na sebe velké nároky, žili ve stresu a neuměli se uvolnit a sami výrazně překračovali své hranice. Vše ale podle mě spojuje jedna linka. Sebohodnota rodičů i dětí v různě nesymetrických vztazích bývá nejistá a závislá na hodnocení druhými.

Kdy s nastavováním hranic začít, kdy vlastně začíná výchova?

Nastavování hranic z mého pohledu začíná v bodě, kdy omezujeme dítě v jeho snaze něčeho dosáhnout. Nejprve to děláme v případě, že ohrožuje sebe anebo okolí. To může být už v prvním roce života. Zde už dítě i okolí začíná vnímat, jak se rodiče cítí v nastavování hranic. Když se rodič cítí v situaci jistě a zároveň má kapacitu vnímat i emoce dítěte, dokáže vztek či smutek dítěte zvládnout v klidu a tím to také učí dítě samotné.

A co když se rodič cítí nejistě?

K pochopení procesu nám může pomoci porozumění fungování mozku a centra strachu a stresu, které se nazývá amygdala. Řeknu to velmi zjednodušeně: když my dobře pracujeme se svým strachem a vztekem, pomáháme tím zároveň rozvoji mozku našeho dítěte ke spokojenosti a vyrovnanosti a ke schopnosti „uklidnit amygdalu“. Pokud jsme od raného věku dítěte v přehnaném stálém stresu, například protože na sebe máme velké nároky, dítě na to reaguje také menší schopností se uklidnit. Známe to asi všichni, že když jsme jako rodiče vyčerpaní, obvykle se uklidňujeme hůře a rychleji se tak dostáváme do nadměrného stresu, kdy naše reakce nejsou klidné - pak naše děti obvykle začnou více brečet a jsou hůře utěšitelné. Pak se může stát, že neadekvátně chceme dosáhnout toho, aby dítě přestalo křičet tím, že na něj zvedáme hlas. V tu chvíli je nejlepší nastavit hranici sobě tak, že vezmu zodpovědnost za svůj stres a neklid a uvědomím si, proč mám na sebe takový tlak a co by mi pomohlo se uklidnit.

Jsou hranice kompromisem mezi tím, co chceme my, a co chceme dítě? Je v tomto ohledu rozumné dosáhnout shody? Například: dítě chce chodit spát v deset, my chceme, aby usínalo v osm, a kompromisem je devět hodin. Může to fungovat?

Svým způsobem je ideální stav, když můžeme s dítětem vést dialog o jeho i našich potřebách a hledat ideální řešení pro oba, abychom co nejvíc naplnili potřeby obou. Ale potřeby nás i dětí se často mění v různých fázích života. Zkusím rozvést váš příklad. Pokud dítě víc potřebuje moji pozornost a čas, protože čelí nějaké životní zátěži jako například nástup do školky, budeme investovat víc času do hledání nějakého řešení, které ho uklidní a dosytí a budeme si uvědomovat, že musíme teď některé své potřeby upozadit. Budeme například hledat řešení, jestli si potřebuje povídat, opakovaně pomazlit nebo přečíst delší pohádku. V případě, že naopak budeme ve stresu, že máme večer napravovat nějaký problém z práce, tak si budeme stát víc za svými potřebami a zkoušet si je prosadit. Nejlépe když zkusíme dítěti popsat své pocity. Pokud jsme pevní v našem projevu, děti to podle mé zkušenosti většinou přijmou. Dítě si třeba prosadí krátkou písničku, což je pro vás malá oběť, a obě strany budou spokojené. Samozřejmě to nemusí vyjít a je důležité udržet klid a nevnést do situace vztek a strach, protože pak už se situace zacyklí a je mnohdy nekonečná. Napadly mě knihy, které mohou velmi pomoct v situacích, které řešíme. Je to kniha D.J.Siegela: Klidná výchova k disciplíně a kniha T.Gordona: Výchova bez poražených.

Měly by být hranice pevnější, čím je dítě menší, a naopak měly by se s postupujícím věkem dítěte „rozvolňovat?"

V tomto věřím rodičovskému selskému rozumu. V oblastech, kde vnímám, že dítě není pro sebe nebo okolí nebezpečné, tak mu uvolňuji prostor k rozhodování. Nebezpečné myslím v širokém slova smyslu - například i ničení zdraví nebo své budoucnosti. Tak třeba ve chvíli, kdy mohu věřit, že si dítě pořádně čistí zuby nebo se poctivě připravuje do školy, nemusím tolik dohlížet, kontrolovat či tlačit, protože nehrozí, že to přinese následně velké starosti a výdej energie na řešení situace. Pokud je dítě mladší, tak to logicky častěji přináší silnější emoční výkyvy a náhlé tlaky na nějaké více egocentrické řešení situace. V takových případech zase přirozeně musíme projevit větší pevnost. Také u menších dětí nepředpokládám takovou sebedisciplínu a více je kontroluji a provázím k cíli. Myslím, že zádrhel nastává až ve chvíli, kdy jsou rodiče hodně svázaní obavami o vývoj dítěte a kontrolují situace až moc či naopak nedostatečně.

Jak podporovat samostatnost a zodpovědnost dětí?

Já vidím dvě roviny, které jsou pro tyto vlastnosti důležité. Jedna stránka je, jak se stavíme k zodpovědnosti my dospělí. Děti zrcadlí naše chování. Pokud neumím přiznat chybu a přehazuji zodpovědnost na druhé, pak to děti budou dělat také. Výraznější to bude v případě, že zodpovědnost za svou nepohodu a své chyby přehazuji jako rodič na samotné děti, pro které je to přílišná zátěž. Může je to vést k tomu, že v životě budou brát zodpovědnost příliš i za věci, za které vůbec nemohou a které se jich nemusí týkat.

Druhá stránka je, jak umíme zadat dítěti nějaký úkol a provázet ho přiměřeně jeho zralosti. To bere často v počátcích dost energie. Děláme aktivity s nimi a necháváme je udělat nějakou část samostatně. Nejprve tam jsme a trváme si na tom, aby to děti udělali do konce. Později to necháváme víc na dětech a necháváme je nést důsledky, když své úkoly nesplní. V ideálním případě jsou to přirozené důsledky - například pokud si nestihnou uklidit včas, nestihnou si hrát nebo nestihnou pohádku. Zde nám to opět bere energii, protože musíme ustát jejich frustraci a vztek, že musí dělat úkol, který nechtějí, a pak případné naštvání, když musí nést důsledky, když úkol nesplnily. Zároveň je samozřejmě dobré děti pozitivně motivovat možnými výhodami (pokud si uklidí rychle, budeme mít víc času na společné hraní nebo budou mít delší pohádku). 

Co když už prostě jako máma ztratím potřebnou energii a udělám za dítě jeho povinnost?

Já myslím, že pokud je to jednorázově, nic se neděje. Je potřeba být k sobě vlídný a chápavý, když mám někdy méně energie. Může to být za některých okolností paradoxně v souladu se svými hranicemi, například když jsme oba s dítětem přetažení. Ale pokud to dělám často, je zde riziko, že se vzorec zafixuje, dítě si na něj zvykne a bude to později vyžadovat s čím dál větším tlakem. Pak má cenu přemýšlet nad tím, jak to mám s hranicemi a emoční křehkostí. 

Někdy je i složité poznat, kdy už toho za dítě dělám příliš. Asi všichni známe strategie dětí, kterými rodiče přesvědčují, že něco neumí nebo nezvládnou, a pak zjistíme, že s jinými dospělými jsou o dost samostatnější. Když v tomto tématu cítím nejistotu, je dobré se doptat ostatních a třeba i ve školce, jak a co dítě zvládá. Také jsou zajímavé situace, kdy si na něčem trváme a dítě to udělá a my máme pocit, že jsme udrželi hranice. Ale potom nám dojde, že jsme vyčerpanější, než kdybychom si to udělali sami. Obvykle je to tím, že jsme byli do situace hodně emočně namočení a bylo nám dětí líto anebo jsme se báli, že budou muset nést důsledky nesplnění svého úkolu, a to by mohlo být pro nás emočně náročné. Vzali jsme pravděpodobně víc odpovědnosti za to, jak situace dopadne a neudrželi dostatečný odstup a hranice. Tento vzorec ale může mnoho rodičů najít i jiných oblastech života. Zejména pokud se bojí konfliktů.

Můžete uvést nějaký příklad?

Můžu zkusit nabídnout paralelu v práci a doma. Je podobné, když nám kolega nebo podřízený musí předat nějakou práci a když dítě dělá něco do školy nebo uklízí a my to máme zkontrolovat. Představme si, že náš protějšek odevzdává práci mnohokrát špatně a my ho vždy musíme opravit a na něco upozornit. Také může být u toho nepříjemný a můžou se tím do nás vkrádat výčitky. Nakonec ale tu práci udělá dobře. Někdy se může zdát, že jsou hranice v pořádku. My jsme ale vyčerpali spoustu energie a náš protějšek jí šetřil, protože se vyhýbal frustraci či nepříjemné a nudné aktivitě, a my jsme ho v ní zastupovali, například v kontrole detailů či nějakého pravidla nebo i ve snaze ho motivovat a zlepšit mu náladu. Můžeme to dělat například z lítosti, že ten druhý je v něčem znevýhodněný, nebo kvůli strachu projevit vztek (či vyvodit důsledky). Mnohdy tak ale nenápadně přebíráme víc a víc zodpovědnosti a výdeje energie. Opět v tom můžeme hledat téma uvědomění a uznání svých potřeb a sebehodnoty.  Vztah, kde hranice nastavené jsou, se podle mých zkušeností projevuje tak, že protějšek nevyžaduje tolik naší energie anebo vyčerpanou energii nějak vynahradí – k tomu je ale někdy potřeba mít na naší straně i schopnost zdravého naštvání či asertivity.

Co dělat v případě, že nás děti „neposlouchají" a hranice nerespektují?

Často vídám, že dítě respektuje některé dospělé osoby a některé ne. Většinou je rozdíl právě v míře sebejistoty a lehkosti, kterou do situace dospělý přináší. Samozřejmě příliš jistoty a někdy až nadřazenosti může škodit, jak už jsem popsal. Pokud jsme ale klidní a „zdravě“ sebejistí, tak máme i větší prostor s dítětem vyjednávat, hledat nějaké kompromisy a být empatičtí. V případě, že něco v komunikaci a dohodách nefunguje, je potřeba se podívat hlouběji na náš přístup k situacím. Často s klienty objevíme velký tlak, který jako rodiče cítí, jak by se to „mělo“ dělat. S tlakem na sebe roste neklid a nejistota. Také bývá běžné, že se dítě svým chováním a emocemi dostává rodiči, jak se říká, pod kůži, což je opět jakýsi odkaz na slabší hranici rodiče. Rodiči se v takových chvílích ozývají jeho bolavá místa, obvykle neuvědomované zážitky z jeho dětství. Pak se velkou silou spouští nějaké automatické vzorce, které už jim berou nadhled a svobodu řešit situace konstruktivně. Pak odehráváme nějaké hry, do kterých se cyklíme (často generačně). To je většinou nevědomý proces, který je možné časem zvědomovat a pochopit. Pochopení sama sebe nám přináší i větší vlídnost k sobě a větší volnost jednat intuitivně a s respektem ke svým pocitům a potřebám a tím pádem i k pocitům a potřebám dítěte.

Proč je důležité, abychom uměli hranice nastavit i sami sobě? Co se stane, když je nemáme?

Při této otázce se mi nejprve vybavili rodiče, kteří sami nemají rádi hranice. Nesnáší tlak od druhých a zpochybňují velké množství společenských a morálních pravidel. Sami obvykle nemají schopnost se donutit do povinností a nepříjemných činností. Učí to pak své děti a vedou je k tomu, aby respektovaly jen určité typy lidí a situací. Jsou to rodiče, kteří pak devalvují většinu učitelů a autorit, které dítě potká.

Ale častější příklad rodičů, kteří mají oslabené hranice, jsem už popisoval. Rodiče, kteří se bojí jít s druhými do konfliktu a necítí takovou sebehodnotu, aby si mohli prosazovat své potřeby. Často vědomě či nevědomě vztek drží v sobě a neví, jak ho projevit a jak si asertivně o něco říct. Jsou svým způsobem závislí na tom, zda jim partner či dítě schválí jejich přání či potřeby. Nejistota je vede ke strategii se zčásti či plně obětovat pro druhé a definují svojí sebehodnotu tím, že dělají druhé šťastnými a naplňují jejich potřeby. Dnešní doba tomuto trendu ve výchově nahrává, protože oproti dřívějšku jsou rodiče méně zaměstnaní existenčními starostmi a dítě a jeho potřeby se mohou snadněji stát jediným středem jejich zájmu.

Také mě při této otázce napadá otázka závislostí rodiče a nejvíce dnes velmi časté téma závislosti na digitálních médiích. Pokud sám jako rodič utíkám do digitálního světa a nemám v tom hranice, oslabuji svou schopnost snášet zátěž. To pak učím i děti, které také raději nechám mnoho času v digitálním světě, protože je to také pohodlnější. Dospělý se z této závislosti může rychle dostat, protože má vyzrálý mozek, kde se může vrátit k nějakým jiným strategiím, ale dítěti se mozek teprve nastavuje a strategiím se učí. Pokud ho příliš naučíte jednoduchým odměnám digitálního světa a úniku z reality, tak se to zaryje mnohem hlouběji a naruší dlouhodobě schopnost udržet hranice.

Jakub Smetana vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Má za sebou komplexní terapeutický výcvik zaměřený na Gestalt psychoterapii. Pracoval jako školní psycholog, poté nastoupil do Střediska výchovné péče na pozici ambulantního psychologa, Od roku 2016 se věnuje soukromé praxi a jeden den v týdnu pracuje jako školní psycholog. Před sedmi lety si přibral ještě malý úvazek v dětském domově.