Bohouš svého dědu miloval a měl s ním velice zvláštní pouto. Setkávali se totiž ve snech. Ten poslední byl ale jiný než ostatní. Děda se v něm s vnukem přišel rozloučit a rovnou mu navrhl, co má dělat s jeho chatou.
Děda byl pro mě vždy vzorem a navždy jím zůstane. S nikým dodnes nemám tak výjimečný druh komunikace, často mě navštěvoval i ve snech. Poznal jsem, když se přišel rozloučit. Kolem stolů na zahradě seděli všichni mrtví příbuzní a on mi je představil.
Jako malý kluk jsem dědu naprosto zbožňoval. Často mě hlídal u sebe na chatě a já byl moc rád. Líbilo se mi tam víc než ve městě v paneláku. Rodiče hodně pracovali, neměli na mě moc čas. Zato děda mě brával do lesa, všechno mi vysvětloval a naučil mě opravovat úplně cokoliv, od aut po odpad. Jak jsem se dostal do puberty, trávil jsem s ním pořád méně času. Po vysoké jsem pak cestoval a s dědou jsme se viděli pomálu.
Pořád to byl pro mě ale ten nejbližší člověk na světě. Hrdě jsem ho pozval na svou svatbu a jezdil ho pak navštěvovat se ženou i dětmi. Manželka má také staré rodiče a prarodiče, takže jsme mezi ně spravedlivě rozdělovali čas. Mrzelo mě, že nemůžu být s dědou častěji, tím spíš, že na tom nebyl zdravotně nejlépe. Máma dělala, co mohla, a pomáhala mu.
Zvláštní bylo, jak jsme na sebe byli s dědou napojení. Když jsem na něj hodně myslel, stávalo se, že mi zavolal. Jednou se mi zdálo, že jsem zase malý a chodím s dědou po lese. Hned druhý den mi volal a prosil mě, abych mu přijel pomoct pokácet starou třešeň. Byl jsem prostě zvyklý na to, že se vídáme ve snu anebo v nějakém paralelním vesmíru. Když jsem mu to říkal, dal mi za pravdu. On se tak prý setkává stále i s babičkou.
Pak se mi jednou zdál nekonečně dlouhý sen. Děda měl na chatě nějakou slavnost, vypadal mladě a svěže, jako když jsem byl dítě. Na zahradě stály prostřené stoly s bílým ubrusem, vlajícím ve větru. Kolem něj sedělo mnoho lidí, které jsem neznal. Všichni byli přibližně ve stejném věku, vypadali mladě. Děda mě mezi nimi provázel a každého mi představil.
Jméno, příjmení, profese a vztah k mojí osobě. „To je Franta, můj bratranec, kovář a tohle je Anežka, tvoje pratetička švadlenka…“ Všichni ti milí lidé se usmívali, plácali mě po rameni a štípali do tváří. Nechápal jsem, co to má znamenat, ale společnost mi byla příjemná.
Pak jsme došli až do čela stolu a tam seděla babička, poznal jsem ji z fotek. Dlouze mě objala a bylo vidět, jak je dojatá. Došlo mi, že jsou to všichni dědovi a moji mrtví příbuzní. Začal jsem klást otázky, ale děda se usmál a zavrtěl hlavou. „Jde se hodovat!“ řekl a v tu ránu se na stolech objevila hostina.
Jedlo se a povídalo, bohužel si už konverzaci nevybavuji. Myslel jsem, že je to skutečnost, všechno se zdálo být tak reálné, dokonce i ten čas. Pomalu svítalo a babička mi řekla, že to místo je jako dělané pro hostiny. Měla pravdu, výhled do údolí a posezení pod lípou působilo úchvatně.
Pak jsem se probudil a hned jsem měl jasno, děda zemřel. Za minutu volala máma a já věděl, co řekne. Nebyl jsem překvapený ani smutný. Děda se se mnou stihl rozloučit v plné parádě a ještě jsem zažil krásné chvíle s rodinou. Chatu s velkým sadem jsem zdědil já a pořád musím myslet na to, že bych místo začal pronajímat na rodinné sešlosti, jak mi poradila babička.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].