DNES JE MEZINáRODNí DEN TANCE. KDY A JAK ZAčALI LIDé TANčIT?

Tanec je starý tak jako samo lidstvo. Během dlouhé historie prošel tanec vývojem a mnoha proměnami. Vznikly jeho specifické podoby pojící se s obdobími v roce, důležitými okamžiky v životě člověka nebo nejrůznějšími rituály. Pomocí tance se vyjadřovaly emoce či národní identita. Jaká je historie tance, který má dnes svůj mezinárodní den?

Již v životě pravěkého člověka hrál zřejmě tanec důležitou roli. Pomocí pohybů těla doprovázených hudbou se naši pravěcí předci snažili navázat kontakt s přírodou, bohy i posílit mezilidské vztahy. Tancům bývala přisuzována magická moc. Zvláštní tance měly ovlivňovat počasí, zajistit plodnost, sílu při lovu nebo boji. Tanec v pravěku nebyl ani tak formou zábavy, jako spíše jakýmsi rituálem.

Také ve vyspělých starověkých civilizacích, jako byl Egypt, Indie nebo Řecko, měl tanec své místo. Býval především součástí oslav na počest bohů. Tančilo se kupříkladu během slavností boha Dionýsa, kdy se lidé radovali nad příchodem jara. Na Krétě se zase odehrávaly tance na oslavu býků, starověká Sparta byla proslulá tanci bojovými, v nichž se kladl důraz na fyzickou zdatnost člověka i na přehlídku odvahy. V antických státech se stal tanec i součástí divadelních her, nejrůznějších náboženských slavností nebo veřejných setkání.

Ve starověkém Římě se oproti tomu tanec moc neujal. Římané údajně zrovna neholdovali pohybu a při tanci bývali spíše nemotorní. Tomu odpovídala i velice strohá podoba jejich válečného tance. Mezi Římany se prý říkalo, že člověk tančí jenom pod vlivem alkoholu, jinak to není normální.

S šířením křesťanství tanec pomalu ustupoval do pozadí. Ze společnosti vymizel tanec rituální, právě ten křesťanské autority vnímaly jako pohanské prvky, které je potřeba vymýtit. Protože tanec míval i jistý erotický podtext, církev na něj pohlížela spíše kriticky. O tanci se hovořilo jako o nástroji ďábla, hříchu i škodlivé aktivitě. Postupem času ale církev tanec přijala a dokonce ho zařadila do některých obřadů v kostele. Tanec doprovázel jisté oslavy na počest světců nebo o Velikonocích.

Ve 13. století se z oblasti západní Evropy začala šířit zvláštní forma tance nazývaná jako tanec smrti či tanec mrtvých. Při nich lidé tančili s osobami převlečenými za smrt či za mrtvé, někdy dokonce i s kostlivci. Touto formou si společnost připomínala neustálou přítomnost a nevyhnutelnost smrti. I ve středověku měl tedy tanec svou symboliku.

Během středověku se tanec udržoval a vyvíjel ve dvorské společnosti, kde také od 12. století působili taneční mistři. Ti postupně neučili pouze tanec, ale i pravidla společenského chování. Tak z tance vymizela hříšnost a erotičnost, a mohl tak mít ve společnosti své místo. Ještě v průběhu středověku se tanec stal důležitým prvkem ve vyšší společnosti, jejíž členové museli umět bezpodmínečně tančit.

Někdy od 16. století vznikaly zvláštní příručky, jakési učebnice tance. Ty obsahovaly praktické instrukce i notové zápisy k jednotlivým tancům. Proslulými tanečníky z vyšší společnosti byli tehdy Italové nebo Francouzi. V dobách renesance již nevznikaly jenom tance dvorské, ale také prosté – lidové. Mnohé lidové tance, které se na venkově běžně tančily ještě v minulém století, mají svůj původ právě v časech renesance.

Během 17. a 18. století se rozvíjela kultura plesů a tancům se dala striktně dodržovaná pravidla. Každá slavnost, ale i lidová tancovačka, se řídila přesným postupem. Předepsána byla i podoba tanečních šatů a společenského chování. Tanec se stal kulturní událostí i zábavou pro volný čas. Vznikaly zvláštní formy tance, například ty svatební nebo pro speciální slavnosti. V 19. století začal tanec i vyjadřovat národní identity, v našich zemích se tehdy coby typický český tanec zrodila dodnes oblíbená polka.

2024-04-29T17:33:45Z dg43tfdfdgfd