SáRA (22): Z CEST PO AMAZONII SI PRADěDEčEK PřIVEZL ZVLášTNí POKLAD. JEMU MOC šTěSTí NEPřINESL, MNě ALE ZMěNIL žIVOT
Sára se dostala k pokladu po praprarodičích. Byl pro ni nejen krásnou rodinnou pohádkou, ale také velkou inspirací. Tajemné dračí vejce má dodnes dobře schované a věří v jeho moc.
Těžko říct, do jaké míry byl můj praděda cestovatel a pohádkář. Nicméně jeho odkaz je pro mě obrovskou inspirací a některých artefaktů si vážím jako pravého pokladu. Například zbytku dračího vejce, jenž mi přinesl štěstí a úspěch.
Jitka (58): Můj pradědeček zemřel před padesáti lety. Přesto si našel způsob, jak s námi být dál
Dědictví po prababičce obsahovalo podivnou věc
Vybavuji si prababičku jen matně, mnoho let strávila v domově důchodců a nemluvila. Půlku života byla vdovou a asi ji to hodně poznamenalo. Jako malá jsem k ní neměla blízký vztah. Vnoučat a pravnoučat měla opravdu mnoho, takže bych se ani nedivila, kdyby si nás všechny pletla. Když zemřela, sešli jsme se v jejím starém obrovském bytě, který byl plný krámů.
Máma přede mě vytáhla starý kufr, a když jsme ho otevíraly, cítila jsem podivné vzrušení. Obsah mi připomínal hotový pohádkový poklad. Velké množství přihrádek se zářivými polodrahokamy i s popisky a zvláštní vyřezávaná krabička. Bylo v ní několik kusů jakýchsi skořápek. Připomínaly mi husí velikonoční kraslice, ale byly ještě mnohem větší a silnější. „Co to je za divný skořápky?“ divila jsme se nahlas a máma si je s úsměvem prohlížela, jako by je dobře znala.
„Když jsem byla malá, děda mi o nich vyprávěl. Prý to bylo dračí vejce,“ odpověděla máma tajemně. Všichni včetně staršího brášky chtěli příběh převyprávět. Máma tvrdila, že děda byl svého času velký badatel a cestovatel.
Máma nám vyprávěla pradědův dávný příběh
Jednou se dokonce plavil po Amazonce. Zkoumal místní obrovité vážky, ale i jiný létající hmyz. Jednou pršelo tak vydatně a dlouho, že jim uplavala loď se zásobami jídla. Děda a jeho kolega se proto rozhodli zkrátit si cestu k cíli přes džungli. Bohužel zabloudili. Jejich průvodce byl vyděšený, protože se prý dostali na zakázané území. A opravdu, ani se nenadáli a kolem nich vystoupili z úkrytu domorodci. Vůbec s nimi nevyjednávali a rovnou je zajali. Děda už se v duchu loučil se životem.
Nakonec skončili na jakémsi zasedání v kruhu domorodců. Po pár dnech zajatce propustili, a tak se všichni tři sebrali a odešli za svým cílem. Pak si děda všiml, že má mezi svými věcmi cizí vak, bylo v něm velikánské vejce, a jak děda tvrdil, muselo být dračí, protože si všiml, že symbol draka se ve vesnici často objevoval, třeba na zbraních. Děda nikomu nic neřekl a vejce si nechal.
Děda pak upadl do vysokých horeček, takže si ani nepamatoval, jak se dostal na loď. Teprve potom si kontroloval porušená zavazadla, chybělo mu hodně věcí a z vejce zbylo jen pár kusů skořápky. Ty si schoval jako poklad a vzpomínku na neuvěřitelné dobrodružství.
Skořápky dračího vejce mi nosí štěstí
Praděda už se po dlouhé cestě držel doma, jako by tušil, že se mnoha let nedožije. Předměty z cest uchoval, stejně jako vzpomínky a tajemství. Moje máma měla to štěstí, že ještě zažila některé jeho historky. Nikdo neví, co z toho je vážně pravda. Možná je to zbytek dračího vejce a třeba přináší štěstí. Když se to tak vezme, doposud mi vychází vše, na co pomyslím.
Pravdu jsem se nikdy nedozvěděla, ale díky pradědovi a prababičce mě zajímají přírodní vědy a pustila jsem se úspěšně do studií. Po vysoké škole bych ráda začala cestovat a poznávat svět. Dračí vejce si ponechám jako talisman.
Další příběhy ze života →
Jitka (58): Můj pradědeček zemřel před padesáti lety. Přesto si našel způsob, jak s námi být dál
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
- Pavla (34): Kvůli zánětu slepého střeva jsem musela na operaci. Během narkózy jsem zažila něco jedinečného
- Tereza (23): Tajemné znamení draka, které jsem objevila na babiččiných starých fotkách, mi přivedlo do života lásku
- Viktorie (31): Od narození mě provází smůla. Naději na zvrat mi dala až kartářka
- Eliška (25): Stále se mi vracel sen o majáku. Až jednoho dne v Bretani jsem pochopila, co mi chtěl naznačit
- Adéla (64): Sousedy jsem už pár týdnů neviděla. Celý dům si myslí, že jsem blázen, ale určitě se u nich stalo něco divného